Mám ráda všední dny, kdy nemizím v hluboké tmě z bytu na denní, ani se nevracím dopoledne z nemocnice po noční, ale úplně normálně ráno vstávám v šest s celou rodinou a pomáhám jim vypravit se do školy a do práce.
Tedy pomáhám… snažím se spíš moc nepřekážet. Jsem ve všední dny ráno doma tak málokdy, že manžel a děti mají vlastní ranní rituály, ke kterým mě nepotřebují. Nicméně snažím se, když už jsem doma, konat jako spořádaná matka rodiny.
Postavím vodu na čaj, dám vařit kávu a nacpu prádlo do pračky. S rozechvělou nostalgií sleduji tlačenici na záchodě a v koupelně a poslouchám dcery, které hořekují, že nemají co na sebe. Když hořekuje i manžel, trochu se zastydím, protože to znamená, že jsem zase tři neděle nežehlila a on nemá slušnou košili do práce. Ne že by si ji neuměl vyžehlit sám, ale z nějakého důvodu propadám depresi, když žehlí, tak to moc nedělá a tiše trpí v tričku s límečkem.
Ke snídani si vždycky dělám velký hrnek latté. Hezky se spoustou pěny z plnotučného mléka. Postavím ho na stůl a vzpomenu si, že bych mohla ještě vyndat nádobí z myčky, najít dětem v hoře vypraných ponožek dvě stejné, rychle vyžehlit tu košili, najít alespoň jeden z pěti kartáčů na vlasy, které mizí stejně nepochopitelně jako čajové lžičky, napsat omluvenku za týden nemoci někdy v září (kdy to, proboha, vlastně bylo ?!?), podepsat úkol a ořezat tužku.
A pak konečně všichni tryskem vyrazí z bytu, aby chytili tramvaj, která už hučí v zatáčce a já si sednu. Na stole mám připravený podnikatelský diář s prázdným listem pro plán na dnešní den, protože kvalitní práce s časem je základem úspěchu a studené kafe se spadlou pěnou.
A tak zase vstanu, kávu ohřeju v mikrovlnce a úplně náhodou a mimochodem si ke stolu přinesu rozpletené ponožky. S těma fakturama to dneska asi zase nedopadne. Ale nohy v teple jsou taky potřeba...
PS: Příze je Regia Boho Color odstín Musician. Nevzoruje úplně jak bych chtěla, ale barvy jsou stejně fajn.
